OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kniha provázená pověstí kontroverzního a šokujícího počinu na poli literárním konečně dorazila i k nám. Jsou Littellovy "Laskavé bohyně" skutečně hodny své nahypované pověsti? Formálně vlastně sotva, lze je vnímat jako hluboký regres pod vrstvu postmoderny, kamsi ke starému realismu předjoyceovskému. Konzervativně napsaný text vyniká pečlivostí popisu, důrazem na kultivovaný jazyk a precizní argumentační výstavbu. Jeho hlavní hybnou silou je nitro ich formového vypravěče, vyššího důstojníka SS Maxmiliana Aueho. Kultivovaný právník vzdělaný i ve filozofii a umění zavádí čtenáře do klíčových bodů německého boje na východní frontě. V roli politického důstojníka zodpovědného především za židovskou otázku projde Ukrajinu, Kavkaz, Stalingrad i koncentrační tábory na území Německa a Polska. Díky jeho fundovanosti a citu pro detail se čtenáří naskýtá magnetizující náhled do samotného srdce temnoty, propracovaný rozbor německého Weltanschauung, národně socialistické ideologie i antisemitismu. Navzdory blazeovanému odstupu vypravěče, jeho intelektuální schopnosti syntézy faktů, jsou "Bohyně" zrůdným textem. Drastické výjevy válečné každodennosti se střídají s průhledy do freudovských komplexů hlavního hrdiny, motivy homosexuality a incestu ve spojení s brutalitou války vytvářejí z mohutné Littellovy knihy skutečný očistec. A čím dokáže tento text na pomezí ideologického dokumentu a hloubkové psychoterapie šokovat? Tím, že pojem totalitarismus neredukuje do metafory everymenů zneužitých zločinným Führerem. Aue přesně ví, co dělá a dovede si to zdůvodnit. A co je nejhorší – člověk mu to nemá a nemůže mít za zlé. Navíc jeho precizní rozbor vlastních morálních hodnot neustále vyzývá současného vnímatele k nesnadnému duelu – jsme my, moderní lidé, schopni s takovým odstupem a takovou zevrubností zkoumat a hájit vlastní zákony, hodnoty i vůdce jako tenhle uhlazený válečný zločinec? Čtení Littellova románu představuje hluboké trauma a zároveň výzvu k poznání sebe sama i své doby. Vynikající kniha, jakou zoufale potřebujeme směrem k socialismu.
9 / 10
Vydáno: 2008
Vydavatel: Odeon
Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Překlad: Michala Marková. Praha : Odeon, 2008. 868 stran. ISBN 978-80-207-1278-3
Převelice dlouhý a hutný text (téměř 900 stran a odstavec i např. na 2,5 strany), ke kterému by čtenář měl mít pro začátek již něco o 2. světové válce, resp. o Třetí říši nastudováno. A i když má nastudováno, určitě neodolá tomu sehnat si na Internetu či jinde další doplňující informace. Z románu je zřejmé, že autor musel nastudovat obrovskou řadu dokumentů a pramenů a z románu je to jednoznačně cítit. Román, který může šokovat (např. detailně vylíčený masakr u Babího Jaru či líčení pocitů, snů a skutků hlavního hrdiny), pobavit (dekorování hlavního hrdiny Hitlerem v berlínském bunkru) a také vést k poučení. Jinak lze souhlasit s Marigoldovou recenzí i dovětkem k románu uvedeným v jeho závěru.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.